| Téma: |
News_383 |
| Autor: |
vait |
Datum: |
12:11 28.10.2012 |
Na téma: |
Nezatřízeno |
| Text: |
Mně se jen tak nezbavíte!
Na vás na všechny dojde-jsme čím dál silnější Komunistická Internacionála, zkr. Komitern (K. I.), mezinár. organisace [Komunistická Internacionála]-ých stran různých států, tvořících její sekce; sídlí v Moskvě. V čele je od r. 1928 presidium (dvanáctičlenné), v nepravidelných lhůtách schází se „rozšířená exekutiva” (EKI) a všesvětový kongres. Presidium řídí práci v jednotlivých sekcích, v nichž činnost organisována jednak podle oblastí (Balkán, stř. Evropa, Čína atd.), jednak věcně (sekce organisační, odborová, rolnická, národnostní a p.).
Myšlenku nové dělnické Internacionály na místě II. Internacionály, která selhala na poč. svět. války, propagovali již od r. 1916 na konferenci v Kientalu ve Švýcařích Lenin a Zinověv, ale nezískali souhlasu ani u levých skupin, které na konferenci byly zastoupeny. [Komunistická Internacionála] se ustavila teprve pod vlivem rus. revoluce v břez. 1919 na mezinár. konferenci v Moskvě, kde kromě rus. soc.-dem. strany (bolševiků) a bulharských „úzkých” soc. demokratů byly zastoupeny jen malé rev. propagační skupiny. - Resoluce I. sjezdu [Komunistická Internacionála]-é I-y zdůrazňovala třídní charakter demokracie, označujíc demokracii kapit. období za buržoasní a za cestu k socialismu prohlásila překonání této demokracie proletariátem, který nastolí třídní diktaturu, jež potrvá až do úplného překonání tříd. Za svůj úkol si vzala vybudovati co nejdříve revoluční strany ve všech významnějších státech.
II. kongres (1920) uzavřel „21 podmínkami” do [Komunistická Internacionála]-é I-y přístup všem „oportunistům” a „smířlivcům” a hlásal přechod od revoluční propagandy k revoluční akci. Zastoupeny byly také něm. strana socialistická neodvislá a italská maximal. strana, ale nepřijaty, dokud neprovedou rozchod se smířlivci. Razil heslo „sebeurčení národů až do odloučení” a podporu koloniální revoluce.
III. kongres (1921) sešel se ve znamení odpadu revoluční vlny a „Nepu” v Sov. svazu; odmítl theorii „ofensivy za každou cenu” a Trockého theorii o postátnění odborových svazů. Přijal českoslov. a něm. kom. stranu v ČSR, přikázav jim splynutí. Úpadku revoluční vlny chtěl čeliti „obratem k masám”; masová strana se stala ideálem na místě „revolučního jádra”.
IV. kongres (1922) schválil „Nep” jako nezbytný přechodný útvar k budování socialismu, doplnil heslo „jednotné fronty”, ražené rozš. exekutivou v led. 1922 heslem „dělnickoselské vlády”, kterou připouštěl jako možnou vládní formu za vedení [Komunistická Internacionála]-ých stran ještě „v rámci buržoasní demokracie”; mohla míti 4 formy: 1. vláda masových dělnických organisací za vedení komunistů, 2. přechodná koalice s levými soc. demokraty, 3. koalice s revol. selskými skupinami, 4. vláda Trade Unií a Labour Party v Anglii. Její postup prý způsobí povstání buržoasie, které bude musiti zlomiti násilím, čímž se změní v diktaturu podle návodu Marxova. Odmítl zřizování samostatných „čistých” [Komunistická Internacionála]-ých odb. organisací a přikázal komunistům boj za jednotu odb. a družstevního hnutí. Schválil Šmeralovu politiku v KSČ, ale vyloučené anarchosyndikalistické živly (Jílek, Šturc, Bolen, Vajtauer) přijal zpět do strany.
V. kongres [Komunistická Internacionála]-é I-y (1924) byl prvním bez Lenina; z nezdaru [Komunistická Internacionála]-é revoluce v Bulharsku (září 1923) a Německu (říjen-list. 1923) učinil závěr, že došlo k oportunistickým chybám, vykládaje je soc.-dem. tradicí [Komunistická Internacionála]-ých stran. Nápravu měla přinésti „bolševisace” stran, jejíž součástí byla přestavba stran do záv. buněk, zesílení moci sekretářů, rozdělení ústř. výborů na užší - polbyro a orgbyro - a širší, zřídka svolávaný, většinou dělnický. Zrušil thesi IV. kongresu o děl. rol. vládě, prohlásiv ji za „synonym” diktatury proletariátu; „jednotná fronta” zůstala jen heslem k „odhalování zrady” reform. vůdců. V čelo polit. taktiky postavil „národnostní otázku”, přikázav [Komunistická Internacionála]-ým stranám podporovati hnutí národ. menšin až do úplného odloučení a demaskovati vůdce menšin, kteří se spokojují pouhou autonomií.
Období po V. kongresu bylo vyplněno těžkými krisemi [Komunistická Internacionála]-ých stran všech zemí; v SSSR bojem proti Trockému a jeho theorii „permanentní revoluce”, podle níž rus. revoluce nemůže býti dokončena bez vítězství proletariátu čelných kap. států; teprve pak bude lze zvítěziti nad kontrarevolučním ruským rolnictvem. Stalin probojoval proti Trockému theorii „socialismu v jedné zemi”. O poměr k rolnictvu se rozešel Stalin také se Zinověvem a Kameněvem; ti v létě 1926 utvořili s Trockým oposiční blok, který však na XV. sjezdě ruské bolš. strany poražen, jeho vůdcové zbaveni míst v sovětské státní moci a po roce vypovězeni. Roku 1928 Stalin obrátil útok i na Rykova a Bucharina pro jejich podporu zámožného rolnictva (Bucharin: Obohacujte se!), zbavil i je vlivu, a tak oproštěn od všech Leninových žáků, sáhl k náhlé kolektivisaci zemědělství a zničení zámožnějších sedláků „jako třídy”. V boji proti Bucharinově „pravici” raženy také zásady I. pětiletky s překotným tempem industrialisace, jež představena dělnictvu všech zemí jako budování socialismu.
VI. kongres (1928) schválil program [Komunistická Internacionála]-é I-y vypracovaný Bucharinem, taktiku „budování socialismu v jedné zemi”, usnesl nový „obrat do leva” v taktice [Komunistická Internacionála]-ých stran, zhodnotiv mezinár. situaci jako „zahnívající a vrátkou stabilisaci, která přechází v smrtelnou krisi”. Demokratický socialismus označil za sociálfašismus, spojený na život i smrt s buržoasií. Hlavní ostří boje obrátil proti soc.-dem. tradici a oportunismus (likvidátory) v [Komunistická Internacionála]-ých stranách potíral pomocí mas „revolučních indiferentů”. V čelo polit. taktiky postavil boj proti imperialistické válce proti SSSR, kterou očekával každé chvíle. V hosp. otázkách žádal samostatné akce [Komunistická Internacionála]-ých stran a nikoliv „tlačení reform. bonzů” do boje. Fašismus a sociálfašismus prohlásil za spojence a za stejné nepřátele dělnictva a tím určil taktiku [Komunistická Internacionála]-ých stran na př. ve volbách, v radniční spolupráci a pod. V podstatě platí tyto směrnice i po zkušenostech z let 1933 a 1934.
[Komunistická Internacionála] v době největšího rozsahu (1921-24) měla 56 sekcí. Početně největší (mimo Sov. Svaz) byla v Německu (K. P. D.), kde vznikla sloučením Spartakova Svazu (Liebknecht a Luxemburgová) s levicí Neodv. soc.-dem strany (Brandler, Remele); v r. 1921 z ní odešla anarchistická „kom. děl. strana Německa”. V letech 1919 a 1920 organisovala dělnická povstání v Berlíně a v Porýní, 1921 ve stř. Něm. vedla do boje jen své členy. Za inflační krise 1923 utvořila v Sasku koalici se soc.dem. levicí, hledajíc základnu pro nástup soc. revoluce do ostatního Něm., ale podlehla nástupu říšského vojska. V květ. 1924 získala 63 posl. a přes 4 mil. hlasů (soc. dem. 100 posl.), ale již v prosincových volbách t. r. klesl počet posl. na 45 (soc. dem. 130). Do roku 1924 byli v čele: Brandler, Thalheimer, pak levice s Ruth Fischerovou, Maslovem a Heinz Neumanem, později přibyl Thälmann, kdežto Fischerová a Maslov vyloučeni jako trockisté. Po r. 1928 budovala vlastní odbory, 1930 společně s Hitlerem uspořádala v Prusku „Volksentscheid”, jímž měla být odstraněna vláda Výmarské koalice. V r. 1933 měla na 6 milionů voličů, nicméně stala se obětí vítězného hakenkreuzlerství (požár říšského sněmu) bez jakéhokoliv odporu. Dobře připravenou její ilegální organisaci objevila a zničila vláda na podzim 1933. Počet členů legální KPD kolísal mezi 200-120 tisíci.
K. S. Francie vznikla roztržkou soc. strany na sjezdě v Lille 1920, kde 70% delegátů se vyslovilo pro [Komunistická Internacionála]-ou I-u, ve volbách 1924 soustředila 1,100.000 hlasů (soc. dem. 1,600.000), v posl. volbách asi 790.000. Odb. organisace CGTU (Confédération générale du Travail Unitaire) měla 1924 1/2 mil. členů, 1930 asi 200.000. Měla vnitřní krise, které vedly k vytvoření oposič. skupin, pravé a trockistické, z nichž první má ve fr. parlamentě (1934) 9 posl. („komunisující socialisté”), oficielní strana 14; počet členů v r. 1933 byl 35.000.
V severských státech krátký čas měla [Komunistická Internacionála] vliv na norskou dělnickou stranu, po odloučení komunistů z ní však jejich význam vzal za své, ve Švédsku, ač Švéd Höglund patřil k zakladatelům [Komunistická Internacionála]-é I-y, podobně jako v Dánsku, Holandsku a Belgii, neměla [Komunistická Internacionála] nikdy významnějšího hnutí. Stejně i v Anglii, kde počet vol. hlasů kom. kolísal kol 50-80.000 a jen 1924 zvolen 1 komunista.
O málo větší význam mají komunisté i v Sp. St., zejména od ztráty vlivu na org. IWW („Průmyslové dělníky světa”).
V baltských státech [Komunistická Internacionála]-é strany se jen krátce těšily legalitě, v Lotyšsku se občas uplatňují komunisté v neodvislé dělnické straně, podobně i ve Finsku. Taková je od r. 1923 také situace komunistů v Bulharsku, kde však jsou početně dosti silní. V Řecku měli do nedávna parlamentní zastoupení (7 posl.), v Rumunsku a v Jugoslavii byli od r. 1920 v ilegalitě a zdá se, že již tam komunistů není. V Rakousku nenabyli nikdy významu, v Maďarsku od porážky Kunova režimu žijí v ilegalitě. V Italii kom. strana vznikla r. 1920 odštěpením od soc. strany na sjezdu v Livorně a představovala jen menšinu dělnictva, anarchisticky ovlivněnou. Boj proti maximalistům (Serrati) i unitářům (Filippo Turati) oslabil všechny složky soc. a ulehčil úspěchy fascií. Existovala ještě za Mussoliniho režimu, do r. 1926 měla zastoupení ve sněmovně, zůstala v ní i po odchodu „Aventinské oposice”, organisovala znovu odb. ústřednu CGL, ale koncem r. 1926 státem likvidována.
Mimo Evropu v l. 1924-27 značného významu nabyla [Komunistická Internacionála] strana Číny, podporující zprvu národní revoluci Čan-kaj-šiho, pak „levý” komindan, v zimě 1927 pokusila se o vlastní revoluci v Kantoně, nyní podporuje revolučně selské sověty ve střední Číně.
Celkem bezvýznamné sekce má [Komunistická Internacionála] v Australii, Brazilii, Argentině, Chile (ilegální) a Mexiku. V současné době mimo SSSR jsou již jen dvě početnější [Komunistická Internacionála]-é strany, ve Francii a v Československu.
KSČ ([Komunistická Internacionála] strana Československa) vznikla r. 1921 z několika skupin, a to: 1. z Čsl. soc.-demokratické (pozd. kom.) strany na Rusi (časop. „Svoboda” v Kyjevě 1918), která působila v legiích a pak od r. 1919 doma (Muna), 2. z anarchokomunistické skupiny (kol týdeníků „Kmen” a „Červen”) St. K. Neuman, H. Sonnenschein, Em. Vajtauer, 3. z levice něm. soc. demokratů v ČSR („Vorwärts” v Liberci); od r. 1917 v oposici proti válce, v ČSR mimo frontu něm. stran horuje pro jednotný postup čes. a něm. dělnictva a odmítá iredentu něm. buržoasie (K. Kreibich), 4. z krajně levých živlů býv. pokrokové strany, které se rozešly 1920 s Rádlovým Realistickým klubem a podporovaly soc.-dem. levici (Zd. Nejedlý, L. Görlich, J. Gallas), 5. z levice čsl. soc.-demokratů, jež měla týd. „Soc. demokrat” a kladenský obdeník „Svoboda”, pak deník „Rudé Právo”, a až do léta 1920 značný vliv v ústř. listě soc.-dem. strany „Právu Lidu”. Vůdci byli B. Šmeral, Jos. Skalák; chtěli dobýti celé soc.-dem strany, v níž rostla oposice proti koalici s buržoasií. Pojetí světové sociální revoluce v levici zprvu převahou citové, odpor proti odkládání socialisace bank, dolů a velkozávodů, pro urychlení odluky církve od státu. Žádán rozchod s buržoasií a vybojování progr. požadavků proti ní. K ruskému bolševismu s poč. reserva. Obrat po Šmeralově zájezdu do Ruska (zima 1920). V květ. 1920 první samostatný projev v parlamentě - 27 ze 72 zvolených čsl. soc.-dem. posl. byl signálem k boji o stranu. Na odložení XIV. sjezdu z 28. září na vánoce 1920 odpověděl „Akční výbor levice” svoláním zvolených delegátů k odvol. datu a konstituováním nového výboru strany, když sjezd byl obeslán 78% zvolených delegátů a oběma ústředními tajemníky (Teska, Škatula). Podržen název strany, připojeno do závorky levice. Zatím záv. výbor tiskárny v Lid. domě v Praze v Hybernské ul. zabral objekty strany pro levici a „Právo Lidu” se odstěhovalo. Odchod soc.dem. ministrů z vlády a vytvoření vlády úřed. připravil levici o konkretní požadavky a nutil k jasnější formulaci cílů a method, čímž se ocítala před perspektivou konfliktu s vládní mocí. Spor o majetek strany konflikt uspíšil. Odpor proti odevzdání Lid. domu zákonitému vlastníku ved l9. pros. 1920 k zásahu státní moci, načež proklamovalo vedení levice gen. stávku, opatřujíc provolání dodatečně několika všeobecnými hesly o zvýšení mezd. Do stávky šlo na milion dělníků, proběhla většinou klidně, jen na Kladensku a v Oslavanech, kde vedení levice měli čeští kom. z Ruska, nabyla přechodně rázu povstání, v Polabí zabírány velkostatky. Srážky s ozbroj. státní mocí v Praze, Mostě a Oslavanech vyžádaly si 7 mrtvých. „Prosinec” neměl vážnějších následků, leč snad, že v levici zostřil rozpor mezi Šmeralem a radik. skupinou (Jílek a Bolen), která vytýkala nepřipravenost strany pro revoluční akci. V ún. 1921 se prohlásil za kom. „Svaz čsl. soc.-dem. mládeže”, v břez. „Levice něm. soc.-dem. strany”, vstup Čsl. levice do [Komunistická Internacionála]-é I-y usnesen na sjezdu 15.-19. květ. Programově jej vyjádřil Šmeral: Hodnotil kladně vznik ČSR, odmítl iredentu Němců, autonomismus Slováků, otázku menšin chtěl řešiti správní autonomií, volal po třídním boji dělnictva proti buržoasii s cílem provedení socialisačních slibů vlád, varoval před závislostí ČSR na velmocech z obavy, aby mladá čsl. samostatnost se někdy nestala obětí imperialist. zájmů. V soc. revoluci viděl dějinnou nutnost, neodvratný výsledek působení hosp. a sociálních sil, jež musí revol. strana usměrňovat, aby přechod od kapital. k socialismu byl co nejorganisovanější. Tuto taktiku později [Komunistická Internacionála] označila za oportunismus, popření leninismu a dala jí název „šmeralismus” (r. 1924).
V čci 1921 přijata Čsl. [Komunistická Internacionála] strana do [Komunistická Internacionála]-é I-y, v list. došlo k slučovacímu sjezdu čsl. a něm. strany v Českosl. - 1922 vyloučena skupina Jílek-Bolen jako anarchosyndikalistická a Šmeral ovládl KSČ úplně. Téhož roku došlo k vytvoření kom. odb. centrály MVS, když boj o „Odb. sdružení” prohrán, jednak po vyloučení několika kom. ovládaných svazů, jednak abstinencí V. Bolenem vedeného Svazu zeměděl. dělníků. Taktika „jednotné fronty” uplatněna na záv. radách a 1924 konán celostátní sjezd záv. výborů a rad, obeslaný i proti vůli soc.-dem. strany více než 800 závody. KSČ měla 1924 150.000 členů, 4 čes. (Rudé Právo, Večerník R. P., Rovnost v Brně, Děl. Deník v M. Ostravě), 2 něm., 1 slov. a 1 maď. deník, 4 obdeníky (Plzeň, Kladno, Prostějov, Hodonín), 16 českých, 6 něm. týdeníků, měs. revue „Komunismus”, od r. 1923 „Kom. revue”, ovládala odb. centr. MVS (220000 členů), FDTJ (120000 členů, dorostu a žactva), Svaz prolet. bezvěrců (12000 čl.), Svaz děl. dram. jednot (6000 čl.), Svaz děl. turistů (1500 čl.), ovlivňovala „Svaz čsl. nájemníků”. V parlamentě měla 19 čes., 3 něm. a 4 podkarp. posl. a 7 senátorů. R. 1925 při všeob. posl. volbách dostala 934.000 hlasů a zvoleni 41 posl. Obrat [Komunistická Internacionála]-é I-y do leva v r. 1924 vedl k výměně vedení v KSČ - Haken, po krisi r. 1925, do jejíhož řešení zasáhla 5. rozš. exekutiva [Komunistická Internacionála]-é I-y, vytvořen blok Haken-Šmeral a přibrána ještě Jílkova skupina, kdysi vyloučená. Ze strany vyloučen nejprve posl. Bubník („Hlas Pravdy”), který odmítl „národnostní” politiku [Komunistická Internacionála]-é I-y a se 7 posl. stranu opustil, později vytlačeni bývalí spolupracovníci Šmeralovi, M. Vaněk, B. Hůla, V. Friedrich, Jan Skála, které Šmeral svým blokem s Hakenem opustil. - V l. 1926 až 1928 po akci proti clům a kongrue, jež provedena taktikou jednotné fronty se soc. vůdci, došlo opět k výkyvu do prava. Pravicí se stala skupina Jílkova. R. 1925 vstoupila do KSČ skupina B. Vrbenského, „Strana soc. sjednocení”, ale nezdomácněla, a po několika letech význační jednotlivci z ní zase KSČ opustili. Usnesení VI. kongresu [Komunistická Internacionála]-é I-y (1928) zastihla KSČ v krisi po nezdaru „Rudého dne”, jemuž z demonstrace proti úřednímu zákazu II. Spartakiády problematickou agitací dán charakter připravovaného puče. „Otevřený list” [Komunistická Internacionála]-é I-y poslaný KSČ vzbudil odpor v řadě čes. krajů strany (pražské antimemorandum, ostravská resoluce), ale vedoucí skupina starého vedení (Jílek) se nebránila a vedení odevzdáno [Komunistická Internacionála]-ou I-ou ještě před V. sjezdem (ilegálním) v ún. 1929 nové levici, skupině intelektuálů v čele s J. Guttmannem, R. Slánským, V. Kopeckým a Kl. Gottwaldem. Nový obrat v [Komunistická Internacionála]-é I-e odmítla v břez. 1929 většina senátorského, část poslaneckého klubu, MVS a sedm čelných spisovatelů-komunistů (K. St. Neumann, I. Olbracht, M. Majerová, Helena Malířová, Jos. Hora a Jar. Seifert) byli vyloučeni nebo odešli sami, ale pokus o vytvoření oposiční [Komunistická Internacionála]-é strany se nezdařil. Volby, které se konaly v září 1929, přinesly KSČ porážku (752000 hlasů a 30 posl.); řada porážek v odb. bojích (horníci, skláři, textiláci) a útěk nespokojeného členstva oslabily stranu až na 28.000 platících členů (1. led. 1930). Po odchodu MVS (rudé odb. ústředny) k soc. dem. založila KSČ nové Rudé odbory („Průmyslové svazy”) asi se 60.000 členy. - Po porážce něm. dělnictva 1933 měla KSČ novou krisi pro zákaz kritiky něm. kom. strany, kterou [Komunistická Internacionála] vydávala za „vzor revoluční strany”, proti čemuž vystoupil vedoucí člen polbyra KSČ Jos. Guttmann, vytýkaje něm. kom. str. „sektářství a byrokratickou hloupost, které jí znemožnily v rozhodné chvíli dorozuměti se se soc. dem. proti spol. nepříteli - fašismu”. Byl vyloučen. [Komunistická Internacionála] trvá totiž i po zkušenostech z Něm., Rak. a Francie na svých thesích o sociálfašismu; KSČ vykázala r. 1933 asi 40.000 členů; její postavení není sice ilegální, ale činnost jest jí úředně do značné míry podvazována.
Lit. Bucharin-Prěobraženskij, Abeceda komunismu 1926; Jiří Zinověv, Pět let [Komunistická Internacionála]-é I-y, Praha 1924; J. Stalin, Lenin a leninismus 1927; týž, Otázky leninismu 1930; Jos. Skalák, Světová válka a marxismus, Praha 1919; týž, Světová revoluce a její ženoucí síly 1920; A. Muna, Můj proces 1920; K. Kreibich, Pro kom. sjednocení prolet. Československa, Liberec 1921; týž, Vlastní příčiny krise v KSČ 1925, soukr. tisk; Co chce levice?; Jan Skála, Soc. demokracie ve službách reakce 1923; Míla Grimmichová, Proces s oslavanskými velezrádci, Brno 1921; Proces 14 velezrádců kladenských, soudní protokoly o procesu v dubnu 1921; Slučovací sjezd kom. strany Českoslov. 1922; Protokoly I.-VI. sjezdu KSČ, Praha 1923, 1924, 1925, 1927, 1929, 1931; Protokol XIV. sjezdu čsl. soc.-dem. strany dělnické, listopad 1920; Program [Komunistická Internacionála]-é I-y, Praha 1928; Usnesení a resoluce IV. sjezdu Rudé Odb. I-y, Praha 1929; Protokol des I.-III. Kongress der K. I. (Bibliothek der K. I. č. 21., 22, 23, Berlín-Hamburk 1920 a 1921); Protokol des IV. Kongresses der K. I. (Hamburk 1923), Protokol des V. Weltkongresses der K. I. 2 svazky (Berlín 1925); Die erweiterte EKI, März-April 1925 (Berlín 1925); O krisi a „šmeralismu” v KSČ, VI. světový kongres [Komunistická Internacionála]-é I-y (Mez. tisk. kor. roč. IV. č. 36-V. č. 9); Protokol des X. EKI (Berlín 1930); These a resoluce XII. schůze Exekutivy [Komunistická Internacionála]-é I-y, Praha 1933; Artur Pollak, Boj o komintern 1927; L. D. Trockij, Světová hosp. krise a nové úkoly kom. strany Československa, Praha 1926; týž, Co je permanentní revoluce, Praha 1932; týž, Jediná cesta, M. Ostrava 1933; Paul Reimann, Dějiny [Komunistická Internacionála]-é strany Československa, Praha-Liberec 1931; B. Šmeral, Die KP Tschechoslovakei, Jahrbuch für Politik, Wirtsch. und Arbeiterbewegung, 1925-26, Berlín1927. m. v.
|
|
