| Téma: |
zajímavý rozhovor |
| Autor: |
Duspiva |
Datum: |
08:46 18.04.2004 |
Na téma: |
Nezatřízeno |
| Text: |
Zdroj - vyjde v zítřejším (pondělním) vydání Hospodářských novin, ukázku již dnes:
Jan Horal: Vír příběhu mě pohltil
S falešným pilotem RAF o vymazání války z mysli, splácení úroků za štěstí a přivlastnění cizích zážitků
JAN HORAL:VÍR PŘÍBĚHU MĚ POHLTIL
Během povídání v kavárně hotelu Duo se jeho majitel a válečný veterán Jan Horal často vrací k T. G. Masarykovi. Mluví o státníkově vášni k pravdě s obdivem, který by člověk nečekal v osmdesátiletém muži, jenž posledních třináct let mystifikoval všechny kolem sebe s představivostí až uměleckou.
V rozhovorech s novináři tvrdil, že má na kontě 156 bojových letů v perutích Britského královského letectva. Na přednáškách i mezi veterány popisoval zážitky z leteckých soubojů do detailů. Znovu a znovu líčil, jak byl v roce 1943 sestřelen nad saharskou pouští a těžce raněn.
Když mu letos královna Alžběta udělila za charitativní podporu vysloužilých letců jedno z nejvyšších vyznamenání - Řád britského impéria, všechno se provalilo: Jan Horal nikdy válečným stihačem Jejího Veličenstva nebyl.
Jak se cítíte poté, co média uveřejnila svědectví lidí, kteří potvrdili, že jste nebyl válečným pilotem?
Říkám si: starej vole, jestli jsi tohle měl zapotřebí. Udělal jsem velkou chybu, uznávám. Ale mně šlo o to pomáhat bývalým letcům, pronásledovaným komunisty a dnes záměrně zapomínaným. A to jsem nejlépe mohl jako jeden z nich. Srdce mě k nim táhlo.
Ale nemyslíte, že svou nepravdivou legendou o pilotovi RAF jste pověst zahraničních letců poškodil?
Možná by to tak bylo, kdybych celou válku seděl ve štábní kanceláři. Jenže já jsem čtyři roky bojoval v poli. Přiznávám, ne jako letec, ale jako tankista. Ale předtím jsem prodělal letecký výcvik v Kanadě u jednotek RAF. Takže jsem vlastně letec.
Jak to bylo se zraněním, jež jste podle svých historek utrpěl po sestřelení německým stihačem?
Nebyl jsem sestřelen v boji. Naboural jsem se při přistávání během výcviku. Kvůli zranění jsem pak již nemohl létat. Proto jsem vstoupil do anglického tankového vojska a s ním bojoval u El Alamejnu. V roce 1943 jsem přešel do československé tankové brigády. Při invazi u Dunkerque jsem najel na minu a byl jsem opět v nemocnici. Prožívali jsme mnohem větší peklo než letci. Tank je neohrabaný stroj, každý vás může zasáhnout. A to ne kulometem, ale těžkým dělem. Věřte mi, nemusím se stydět za svou bojovou činnost.
Proč jste ale potom v sobě zapřel tankistu a vydával se za letce?
Abyste to pochopil, musel bych vám vylíčit některé okamžiky svého života.
Tak do toho.
Vlastně to začalo ve třinácti letech, kdy jsem vstoupil do Masarykovy letecké ligy. V Užhorodě, kde můj tatínek působil jako lékař, jsem se stal žákem pilotní školy. To byla tenkrát akce Tisíc nových pilotů pro československé vojenské letectvo. Na republiku se připravoval útok a my prožívali vlastenecké odhodlání.
Tehdy vás chytlo létání?
Tenkrát jsem poprvé prožil absolutní pocit svobody při pilotování letadla. Něco takového jsem později cítil již jen při plachtění na moři.
Když jste se rozhodl uprchnout z okleštěného Československa, bylo vám šestnáct. Co na to rodiče?
Nic jsem jim neřekl. Otci jsem zavolal až na útěku z Bratislavy. Rozkřikl se na mne: "Ihned se vrať." Namítl jsem, že venku jim budu víc platný, když naše letectvo přestalo existovat. Chvíli bylo ticho a pak táta řekl: "Asi máš pravdu." Otec byl absolutní humanista, vštípil mně masarykovské ideály. Snad každý den u nás obědval nějaký emigrant z Německa. Jejich líčení brutality nové německé síly mě šokovalo. Zbavilo mě iluzí, že Hitler se před něčím zastaví.
Jak jste se ocitl v Kanadě?
Po anabázi přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Řecko na Střední východ. Chtěl jsem se odtud přesunout do Francie. Jenže pak jsem se rozhodl pro Kanadu, kde byla šance na letecký výcvik.
Bylo těžké smířit se po zranění s tím, že nebudete sloužit v královském letectvu?
Bylo to hrozné. Doktoři mě prohlásili za absolutního invalidu. Všechny pocity ale přehlušilo vědomí, že jestli chci ještě někdy žít jako svobodný člověk, musím bojovat proti nacistům. Když jsem byl na léčení v Anglii, potkal jsem skupinu českých vojáků. Vynadali mi, že takový silný mladý kluk nemá uniformu. Tak jsem se přihlásil k tankistům.
Jak jste se vyrovnával s nebezpečím smrti ve věku, kdy jste měl celý život před sebou?
Strašně jsem se bál. Ve válce jsem nikdy neviděl klukovské dobrodružství. Četl jsem s úctou o hrdinech od Thermopyl, ale v bitvě o Tróju jsem viděl jen podvod. Nakonec jsem si osvojil otrlost starších spolubojovníků. Pomáhalo mi, když anglický velitel říkal: "Jestli nás smrt dneska zachvátí, alespoň neumřeme na prostatu." Pořád mě nabádal: "Nenechávej žádnou flašku nevypitou a žádné děvče nepolíbené." Alkohol mi nic moc neříkal. Ale holky mě zajímaly velmi.
Jak jste si představoval svůj život po válce?
Svět mi ležel u nohou. Dostal jsem peníze od armády, byt, mohl jsem jít studovat. Ale rozhodl jsem se, že v armádě nezůstanu. Chtěl jsem válku vymazat z mysli. A musím říct, že se mi to povedlo. Hlavně díky tomu, že jsem po osmačtyřicátém roce žil ve Švédsku, kde žádná válečná traumata neexistovala. Se svými dvěma syny a dcerou, kteří jsou stoprocentní Švédové, jsem o válce nikdy nemluvil.
Kdy jste si uvědomil, že budete muset emigrovat podruhé?
Zrálo to postupně. Hádal jsem se s bratrem, který byl přesvědčeným komunistou. Chodil na medicínu, přitahoval ho sociální problém, v komunistech viděl radikální sociální demokraty. Naproti tomu já jsem studoval strojní inženýrství a díval se na věci praktičtěji, ekonomičtěji. Když jsem slyšel řvát Gottwalda před Národním muzeem, ihned jsem si uvědomil, že je to velmi podobné tomu, co říkal Hitler. Místo Židů si našli za veřejného nepřítele každého movitějšího nebo inteligentnějšího člověka.
Byl pro vás druhý odchod ze země lehčí?
Samozřejmě že to bylo lehčí. Při prvním útěku jsem byl dítě, které ve skutečnosti potřebovalo maminku. Podruhé jsem byl tvrdý, silný chlap, otužený válkou. Nebál jsem se života ani světa, byl jsem připraven tvrdě pracovat. Když jsem se jako uprchlík ocitl ve Švédsku, úředník na sociálce mi dával kupóny na bydlení a devadesát korun. "Nechci almužnu, ale jakoukoliv práci," řekl jsem mu. Ten chlap mi podal ruku a řekl: "Vítám vás ve Švédsku." A sehnal mi práci brusiče na nočních šichtách.
Z nočního zaměstnance jste se během několika let stal zaměstnavatelem a majitelem firmy. Co bylo nejdůležitější k takovému skoku?
Sebedůvěra. Ale i pokora. Do Švédska se mnou přišel kamarád Jindra Polák, který od počátku nesnášel tamní společnost, všechno kritizoval. Nikdy nic nedokázal. Já jsem si řekl, že se téhle zemi přizpůsobím, že se naučím, co je dělá tak úspěšnými. Vymyslel jsem dva zlepšováky. Jeden z nich se týkal fotografické čočky. S tím jsem dokázal vytvořit z jedné zkrachovalé firmy největšího distributora optiky.
Jak to změnilo váš život?
I jako bohatý kapitalista musíte zůstat nohama na zemi. Pořád začínáte znovu. Jde o to neulpět v obvyklých měřítkách, stále hledat nová, neobvyklá řešení. V jednom se ale můj život změnil podstatně. V roce 1962 mě navštívil jakýsi pan Procházka z československého Motokovu. Řekl mi, že sledují mé obchodní úspěchy. A že by rádi, abych převzal zastoupení mladoboleslavské Škodovky ve Švédsku. "Ale vždyť jsem nepřítel socialistického státu," namítl jsem. "Na to my kašlem, byznys is byznys," opáčil pan Procházka. Tak jsem začal prodávat škodovky.
Vám se nepříčilo podporovat obchodnickým umem komunisty?
Mě zaujal pragmatismus, s nímž se mnou ten režim navázal obchodní kontrakt.
To jste skutečně nepociťoval jakékoliv dilema?
Výčitky svědomí se dostavily později. Ale z úplně jiné strany. Začal jsem jezdit do Československa a bydlel v hotelu Alcron. Tam jsem se seznámil s bývalým pilotem RAF Janem Irvingem, který po osmačtyřicátém roce skončil v kriminále a pak nosil v Alcronu zahraničním hostům kufry. Tehdy mě zasáhl zvláštní pocit viny. Zatímco si šťastně žiješ v naprosté svobodě, tihle kluci, s nimiž jsi bojoval proti nacistické totalitě, trpí v totalitě komunistické, říkal jsem si. Zatímco jsi zbohatl, cestoval po světě, tvoji bývalí spolubojovníci živoří v bídě na okraji společnosti. Tohle trauma v sobě nosím dodnes.
Jak jste se s ním vyrovnával?
Za komunistů jsem toho moc dělat nemohl. Potřebovali léky, které v Praze nebyly, tak jsem jim je přivezl. Nebo naslouchátka, jak postupně ztráceli sluch. Protože veteráni o sobě věděli, chodili za mnou další, abych jim pomohl. Že mi dají peníze. Nechtěl jsem peníze. Bral jsem to tak, že splácím úroky ze svého štěstí, které jim bylo odepřeno.
Po roce 1989 se úroky ze štěstí splácely lépe?
Mohl jsem některé vysloužilce zaměstnat v hotelích, které jsem koupil v Praze a Českém Krumlově. Sice velkou práci neodvedou, ale aspoň vím, že mě neokradou. Když Svaz letců potřeboval kongresový sál k jednání, odvoz autobusem, příspěvek na ražbu medailí, pohoštění zahraničních hostů, vždy jsem to platil. Sponzoruji i každoroční Mezinárodní festival leteckých filmů.
Překvapilo vás, jak se k válečným vysloužilcům zachoval stát?
Nejsem velký idealista, ale takový nezájem a ignoranci nového režimu vůči nim jsem nečekal v nejčernějších snech. Copak to lze odbýt medailemi? Vždyť lidé, kterým komunisté dovolili dělat jen nejhůř placenou práci, žijí z mizivých penzí. Navrhl jsem uspořádat na Václavském náměstí pochod veteránů. V uniformách s vyznamenáními, ale starými gatěmi vzadu rozdrbanými. A s nápisem: "Děkujeme národu, plukovníci a generálové s roztrhanou prdelí." Ale nechtěli.
Divíte se jim?
Po tom, co prožili, ani ne. Víte, tihle lidé se nedokáží semknout, nemají už dost sil bojovat za své zájmy. Jenže právě tohle umím. Mám zkušenosti, dost energie a peněz. Umím jednat s politiky. Deset let trvalo, než se nám podařilo s leteckým vysloužilcem Aloisem Šiškou přesvědčit vládu a poslance, aby přijali zákon o jednorázovém odškodnění vojáků, kteří bojovali ve druhé světové válce.
Kdy vás poprvé napadlo vydávat se za válečného pilota?
Mě to vůbec nenapadlo. Jan Irwing mi nabídl členství ve Svazu letců. Bral jsem to jako velikou poctu. Potom mně na ministerstvu nějak domluvil plukovnickou hodnost a právo nosit modrou uniformu. Jezdil jsem s letci na slavnosti, letecké dny a podobně, cítil se jako jeden z nich. Nechtěl jsem lhát, ale nějak jsem byl zatáhnut do toho dění.
Nebyl v tom také pocit, že na stará kolena prožíváte alespoň zlomek válečné letecké slávy, která vám byla v mládí odepřena?
To je nesmysl. Létání se mi líbilo, ale nikdy jsem roli českých letců v bojích s Hitlerem nepřeceňoval. Nemyslím, že si zaslouží větší slávu než příslušníci jiných jednotek. Jestli někdo vytrpěl nejvíc, tak to byli tankisté, kteří přišli přes Duklu z Ruska. Prostě mi přišlo, že uniforma s plukovnickými výložkami může zapůsobit na lidi, které jsem potřeboval získat pro zlepšení podmínek veteránů.
Takhle zapůsobit mohla i uniforma tankisty.
A není to, proboha, jedno? Angličané nebo Američané vůbec nerozlišují, u jaké zbraně člověk sloužil. Jednou jsi válečný veterán, a basta. U nás se veteráni sami dělí do různých kast. Mezi bývalými letci a příslušníky pěchoty panuje osobní nenávist. To je tak pošetilé, za situace, kdy stát kašle na každého z nich.
Jenže vy jste si k modré uniformě vymýšlel i působivé historky. Třeba jak jste u El Alamejnu sestřelil německého pilota, kterého jste o třicet let později potkal v restauraci coby přesvědčeného demokrata. Kde jste čerpal inspiraci?
Ten příběh se skutečně stal. Ne však mně, ale jednomu mému známému - anglickému válečnému pilotovi.
A co vaše plastické líčení leteckých soubojů?
To byly autentické události, které mně vyprávěli piloti v Africe. Prostě jsem se nechal unést k líčení cizích zážitků, jako by byly moje vlastní. Mám už takovou povahu. Když se do něčeho pustím, tak to dělám nadoraz a se vším všudy.
Nikdy vás nenapadlo, že byste s tím měl přestat?
To už nešlo, vír událostí mě pohltil. Musel bych po anglicku zmizet ze scény. Bez slůvka vysvětlení. K tomu jsem neměl sílu.
Ale přece jste musel tušit, že udělení řádu od britské královny nemůže vaše falešná gloriola přežít.
O svém navržení na britský řád jsem vůbec nevěděl. To vymysleli popálení váleční veteráni z Giunea Pig Clubu, kterým pomáhám. Pro mě to vyznamenání nic neznamená. Nikdy jsem nepotřeboval duševní prodlužovadla. Členové klubu to udělali spíš kvůli mé paní, Angličance. Jenže manželka umírala právě ve dnech, kdy jsem se měl vypravit do Buckinghamského paláce.
Jak staří letci přijali odhalení, že jste nebyl válečným pilotem?
Dostal jsem spoustu dopisů, že mě dál považují za svého. Jeden z nich psal: Já také přeháněl a lhal, že jsem létal na Wellingtonech.
Jako byste stále naznačoval, že to byli samotní letci, kteří vás do celé hry zatáhli.
Tak to určitě ne. Nikdy v životě jsem nedával vinu jiným. Vina je především na mé straně.
Litujete těch mystifikací?
Vyvodil jsem jasné důsledky. Již nikdy neobléknu uniformu, nebudu vystupovat veřejně. Stáhl jsem se z funkcí v leteckém svazu. Letcům pomáhat nepřestanu, ale již jen jednotlivcům. Mrzí mě, že se mi nepodaří dotáhnout do konce fond na odškodnění vdov po válečných pilotech. Generál Šiška zemřel a jiní to asi neprosadí.
V parlamentu byste mohl lobbovat dál.
Cítím, že je čas zmrazit všechny činnosti tady, včetně podnikání. A vrátit se do Švédska.
Jednou jste o sobě mluvil jako o lososovi, který se na sklonku života vrací tam, kde se narodil. Losos se teď znovu vydá po proudu?
Co má losos dělat, když najednou přijde na to, že se v rodišti necítí dobře? A ještě má dost sil, aby se vrátil do nějakého zálivu, kde mu bylo kdysi fajn. Moje rodina vlastní ve Švédsku krásný ostrov, tam máme několik domů, dva přístavy, lodě...
Opravdový ostrov?
Prima ostrov. Tam se mohu ještě pokusit o něco nového, vrátit se k starým přátelům...
Jak velký je ten ostrov?
No, on je to ve skutečnosti poloostrov. Ale velice malebný.
|
|
